Empty Eyes

Ne každé zoufalství křičí. Někdy jen tiše projde dalším dnem a nic necítí. Apatie tu dostává pohled bez výčitek a bez nuceného optimismu. Cesta ven nezačíná velkým výkonem, ale jediným hlasem, blízkostí a jiskrou, na které se dá znovu stavět.

Apatie bývá zvenčí zaměňována za lenost nebo nezájem. Zevnitř však může vypadat jako člověk, který se dívá do zrcadla a nenachází se v něm, mechanicky mluví, jí a prochází dny, zatímco přístup k bolesti i radosti zůstává vypnutý. Empty Eyes tomuto stavu nepřednáší motivační řeč. Dovolí prázdnotě ukázat svou unavenou logiku a přizná, že tisíc obrazovek ani milion zvuků nedokáže nahradit skutečný kontakt. Nejdůležitější obrat je téměř neviditelný. Pod šedí zůstává jiskra a z hloubi otupění zazní přání, aby někdo neodcházel. Nejde o lítost ani o záchranu zvenčí. Jde o přítomnost, která na člověka netlačí a současně mu připomíná, že ještě slyší, dýchá a není docela pryč. Cesta ven proto nespočívá v náhlém návratu nadšení. Začíná ochotou zachytit jediný zvuk, jediný paprsek a jediný nádech. Z tak nepatrného bodu může znovu vzniknout vztah ke světu i vůle pokračovat.