The Witness

The Witness ustupuje o krok od vlastních myšlenek a sleduje, co přichází a odchází. Svědek není chladný pozorovatel mimo život, ale klidnější prostor pozornosti, který může cítit bolest a přesto jí nepředat celou identitu.

The Witness rozvíjí meditativní obraz vědomí, které pozoruje mraky, déšť, radost, bolest, vznik i zánik. Vypravěč tvrdí, že není žádným jednotlivým vzestupem nebo pádem, ale prostorem, který je může držet. Takový odstup nemusí znamenat popření emocí ani únik od odpovědnosti. Může nabídnout chvíli, ve které člověk rozpozná myšlenku a pocit bez okamžitého jednání podle nich. Opakovaný svědek klidný a jasný používá slovo duše a obrazy věčného nebe jako duchovní poezii. Nemusí dokazovat neměnné já, nesmrtelnost nebo jedinou správnou teorii vědomí. Výroky o tom, že hvězdy a moře žijí uvnitř člověka, vyjadřují paměť, představivost a sounáležitost s větším světem. Skladba nakonec nesměřuje k lhostejnosti. Svědek miluje, nechává věci být dost dlouho na to, aby je uviděl jasně, a potom může jednat s menším strachem a menší potřebou křečovitě se držet.