Absolute Enlightenment

Po jménu, čase a strachu zůstane dech, světlo a rodící se ticho. Láska už není pouze mezi dvěma lidmi. Je větrem ve stromech, teplem v kameni, mořem i prostorem, v němž všechno roste. Chlapec se kdysi ptal stromu, kam dívka zmizela. Dospělý v něm konečně nachází odpověď. Nikdy nebyla jen někde venku.

Příběh začal chlapcem, dívkou a otázkou položenou stromům. Závěrečné poznání se vrací na stejné místo bez potřeby vrátit čas. Muž už nehledá jednu ztracenou tvář v cizích očích a nesnaží se stát posledním hrdinou. Když odpadne jméno, forma a představa vlastnictví, objeví lásku ve větru v korunách, ranní rose, moři, kameni i tichu vlastního těla. Neznamená to, že konkrétní žena byla pouhým symbolem nebo že jejich lidský příběh neměl hodnotu. Právě její jedinečnost ho naučila vnímat kvalitu, kterou později rozpozná všude. Od dětské náklonnosti přes touhu, ztrátu, strach, věrnost a bezpodmínečnost došel k poznání, že láska není chybějící část uložená v druhém člověku. Je prostorem, v němž mohou oba existovat. Jazyk jednoty rozpouští hranici mezi vlnou a mořem bez vymazání lidské důstojnosti a potřebných hranic. Zdroj tu není vzdálený bůh nad světem. Je tím, co zůstane, když už nic nemusí dokazovat oddělenost. V posledních řádcích se vrací plamen i strom a uzavírají celý kruh. Odpověď, kterou dítě hledalo v přírodě, nebyla jménem ani adresou. Byla tichým poznáním, že skutečná láska může změnit podobu a přesto nezmizet. Žije v ženě, v muži i v samotném bytí, které je oba přesahuje a spojuje.