Ultraviolet

Za hranicí viditelného spektra se probouzí světlo, které nemá pevný tvar. Proud čistého pohybu nechává dýchat obvody, ohýbá ticho a nakonec rozpustí každý stín v oslnivém dozvuku.

Některé světlo lidské oko nevidí, přesto může zanechat jasnou stopu v představivosti. Ultraviolet vstupuje do nehmotného prostoru, kde se záření, pohyb a vnímání mění v jediný proud. Nejprve se světlo teprve formuje a probouzí se jeho vnitřní kmitání. Potom se vše srovná, obvody se nadechnou a jednotlivé záblesky začnou působit jako živá bytost. Krátká slova nejsou příběhem konkrétního člověka. Zachycují spíš přechod do stavu, v němž barva, rychlost a žár nahrazují běžné emoce. Ticho se ohne, ale vlny po něm zůstávají. Stín postupně ztrácí místo, protože cesta vede přímo světlem a nedovoluje pohledu vracet se k tmavým obrysům. V závěrečné proměně už záření nemá žádný tvar, který by ho držel pohromadě. Existuje pouze čistý jas. Ani ten však netrvá navždy. Pomalu se rozpustí do klidu a zanechá za sebou jemný dozvuk. Píseň tak není jen oslavou prudké energie. Sleduje celý její oblouk od prvního probuzení přes oslnivý vrchol až k tichu, které po světle působí hlubší než předtím.