The Last Light

Když všechny ostatní jistoty pohasnou, chce zůstat posledním světlem, které ji provede stínem, tichem i smrtí. Oddanost už překračuje vzdálenost a jeden společný život. Stále však mluví hlasem hrdiny, který musí milovanou nést. Jeho láska se blíží věčnosti a ještě se učí, že světlo nemusí nikoho zachraňovat.

Vzdálená láska už nepotřebuje každodenní potvrzení a nyní hledá podobu, která přežije všechno. Stává se ohněm, hlasem pod zemí a stálým bodem ve vesmíru. Vypravěč slibuje projít každým peklem a tichem, nalézt ztracenou naději a nést ženu ve chvíli, kdy zapomene na vlastní světlo. Po předchozí nejistotě je tato věrnost silná a dojemná. Už nepodmiňuje svou celistvost její láskou. Slibuje přítomnost i ve tmě. Současně v ní zůstává hrdinský obraz jediného zachránce. Muž chce být důkazem lásky, posledním hlasem a silou, která nikdy nepadne. Taková přísaha může chránit a může také nenápadně ponechat milovanou v roli člověka, kterého je nutné nést. Píseň proto zachycuje mezistupeň mezi osobní oddaností a bezpodmínečnou láskou. Cit už se neváže na odměnu ani fyzickou blízkost, ale stále potřebuje identitu toho, kdo zachraňuje. Skutečný přesah přijde až tehdy, když muž dovolí světlu existovat bez titulu hrdiny a rozpozná stejný zdroj také v ní. Zatím stojí jako poslední lucerna v noci a připomíná, že něco může zůstat věrné i tehdy, když forma vztahu dávno zmizela.