Racing Myself

Ve zpětném zrcátku se objeví oči, které znáš až příliš dobře. Noční závod nemá jiného soupeře než vlastní stín a každá další zatáčka přibližuje okamžik, kdy se člověk musí setkat sám se sebou.

Půlnoc proudí černým sklem a ve zpětném zrcátku se pohne něco, co má až příliš známé oči. Motor hoří pod kůží, silnice se barví minulostí a řidič zrychluje, přestože před ním nikdo není. Racing Myself proměňuje noční jízdu v psychologický lov, ve kterém člověk pronásleduje vlastní temnější podobu. Každý pokus ujet jí pouze potvrzuje, že sedí uvnitř stejného vozu. Stín se usmívá zevnitř, ticho křičí a zrcadlo znovu kreslí hranici mezi tím, kým řidič chce být, a tím, co v sobě odmítá vidět. Rychlost přináší opojení, ale žádný skutečný únik. Vrchol proto není vítězstvím nad soupeřem. Je nárazem, při kterém noc odpoví stejnou silou a duše se rozhoří přímo na trati. Píseň zachycuje okamžik, kdy se vlastní stín nedá předjet a musí být konečně rozpoznán. Zrcadlo na konci potemní, ale pocit zůstává, protože člověk může opustit cestu, ne však část sebe, kterou na ní spatřil.