The Hollow Rising

Prázdnota nemusí zůstat němá. Když bolest konečně dostane hlas a směr, duté místo uvnitř se může proměnit v prostor, ze kterého člověk znovu vstane.

The Hollow Rising zachycuje bolest ve chvíli, kdy se přestává uzavírat sama do sebe. Na začátku zůstává jen dutý prostor, tělesný tep a housle, které znějí jako pláč bez slov. Skladba tuto prázdnotu nevyplňuje rychlou útěchou. Nechá každou ránu přejít do vlny a každý tón do ohně, aby se z nehybného utrpení stal pohyb. Z místa, které působilo bez života, se postupně ozve hlas a s ním i první skutečná volba. Vzestup proto není popřením pádu. Vyrůstá přímo z něj a nese jeho paměť. Když se vypravěč na konci přirovná ke slunci, nejde o dokonalost ani trvalé štěstí. Je to prudký obraz člověka, který už se nedefinuje pouze tím, co mu chybí. Prázdnota zůstala součástí jeho příběhu, ale přestala být jeho jediným jménem.