Ego Maze

Do bludiště ega se nevstupuje dveřmi. Člověk do něj padá skrze jména, potřeby, staré rány a obrazy sebe sama, dokud nerozezná, co je živou součástí jeho příběhu a co jen převzatou rolí.

Ego Maze sestupuje pod příběh, který o sobě člověk běžně vypráví. Bez dveří a bez klíče se otevírají stále stejné chodby tvořené jménem, touhou, bolestí, strachem a vzpomínkami z dětství. Ego zde není nepřítel, kterého je třeba zničit. Je to mapa vytvořená z toho, co pomáhalo přežít, získat přijetí a udržet pocit souvislé identity. Problém nastává, když mapu považujeme za celé území a každou obrannou reakci za svou neměnnou povahu. Opakovaný pád proto není trestem. Vede pozornost hlouběji k místům, kde se lež spojila se jménem a nenaplněná potřeba začala mluvit hlasitěji než přítomnost. Skladba z bludiště nenabízí rychlý východ. Učí v něm rozsvítit a poznat jednotlivé místnosti tak dobře, aby už nemusely člověka řídit ze tmy.