Orion

Na zasněžené pláni tančí jediný člověk pod světlem Orionu a posílá do vesmíru tiché znamení. Odpověď možná nikdy nepřijde, přesto samota postupně rozkvétá v naději, radosti a prostém poděkování.

Mrazivá noc ztišila krajinu a každý výdech je na okamžik vidět ve vzduchu. Nad sněhem září Orion a pod ním stojí člověk, který se cítí sám, ale ještě nepřestal věřit. Orion nevypráví o čekání na zázrak. Zachycuje drobné rozhodnutí začít tančit i bez publika a vyslat do dálky znamení jen proto, že naděje sama má smysl. Pohyb na prázdné pláni promění samotu v rozhovor s oblohou. Každé mávnutí může znamenat prosbu, pozdrav i odvážné přiznání, že jsem tady a chci být spatřen. Souhvězdí neodpovídá slovy, přesto jeho světlo dovoluje vypravěči cítit spojení s něčím nesmírnějším. Když přichází závěr, otázka po neznámém pozorovateli už není nejdůležitější. Člověk stále tančí a místo další žádosti vysloví poděkování. Píseň tak vede od tiché osamělosti k radosti, která nepotřebuje důkaz ani potvrzení. Stačí sníh, viditelný dech, vzdálené hvězdy a okamžik, v němž se nekonečný vesmír přestane zdát úplně prázdný.