Gratitude Garden

Vnitřní zahrada nekvete z velkých vítězství, ale z drobných věcí, kterých si člověk dovolí všimnout. Jeden nádech, klidná obloha a obyčejný den promění vděčnost v něco živého, co může růst každý den.

Člověk může celý život hledat něco většího a přitom přehlížet zahradu, která roste přímo uvnitř něj. Touha po hvězdách není špatná, ale snadno zastíní klidnou oblohu, trochu světla v šálku, obyčejný den nebo jediný vědomý nádech. Gratitude Garden obrací pozornost k tomu, co nevyžaduje velké gesto a přesto dokáže proměnit způsob, jakým prožíváme svět. Vděčnost tu není povinný úsměv ani popírání bolesti. Je každodenní péčí o prostor, ve kterém si člověk všímá života dřív, než kolem něj bez povšimnutí projde. To, co zaléváme pozorností, začne postupně růst. Z malé věty děkuji se stává pohyb, z pohybu zvyk a ze zvyku zahrada, která se otevírá i v méně dokonalých dnech. Píseň nejprve nechá zaznít neklid a otázku, za čím se vlastně ženeme, potom však najde odpověď v jednoduchosti. Nečeká na zázrak zvenčí. Připomíná, že vnitřní zahrada může rozkvést právě tam, kde jsme, pokud jí dáme dech, světlo a opravdovou pozornost.