Father to Son

Otec nemůže projít život za svého syna, může mu však předat to nejlepší, co sám poznal. Něžné vyznání o důvěře, odvaze a lásce sleduje stopu, která pokračuje slovy, činy i další generací.

Jednou přijde den, kdy syn vykročí vlastní cestou a otcovy ruce ho už nebudou moci chránit před každou bouří. Právě v tomto okamžiku začíná Father to Son jako tichý rozhovor plný něhy a důvěry. Otec nepovažuje dítě za své vlastnictví. Vidí v něm samostatnou jiskru, která má vyrůst, zesílit a dojít dál než on sám. Předává mu proto zkušenosti získané v bolesti, odvahu neposlouchat každý cizí hlas a svobodu rozhodovat se podle vlastního nitra. Přání, aby syna minuly otcovy rány, není slibem života bez utrpení. Je to přirozená touha rodiče proměnit vlastní těžkou cestu v něco, co druhému usnadní první kroky. Nejsilnější část vyznání přichází s vědomím konečnosti. Až otec jednou nebude nablízku, jeho láska může pokračovat v synových slovech, síle a způsobu, jakým bude držet své vlastní dítě. Píseň tak zachycuje dědictví, které se nedá zvážit ani zdědit na papíře. Je jím přítomnost člověka, která tiše putuje z otce na syna a zůstává živá pokaždé, když se přijatá láska předá dál.