The Dance of Joy

Radost tu nepřichází jako odměna za správně splněný život. Jednoho rána se prostě probudí v těle, najde rytmus v chodidlech a pozve svět do tance. Nic nepotřebuje dokazovat a nikoho nenutí k veselosti. Připomíná lehkost, která vyvěrá zevnitř a smí se šířit bez publika i důvodu.

Láska otevřela srdce za hranice obchodu a v tomto prostoru se rodí radost, která nepotřebuje vnější příčinu. Vypravěč se probouzí se smíchem a neví proč. Obloha vypadá jasněji, chodidla nacházejí vlastní rytmus a každý nádech působí jako světlo. The Dance of Joy není příkazem cítit se dobře ani popřením bolesti. Její radost nic nezakrývá a nic za sebe nechce. Nepřichází z výkonu, uznání ani vítězství a proto ji není třeba hlídat. Může se dotknout neznámého člověka v podobě úsměvu, sešít na chvíli dvě srdce a proměnit stromy, vítr, ptáky i mraky v důvěrné společníky. Tělo netančí pro pohled publika. Tanec začíná uvnitř a dovoluje člověku být bez dokazování. Radost se ukazuje jako přebytek přítomnosti, který se přirozeně sdílí. Ani zde ale cesta nekončí sevřením nového pocitu. Když radost nepotřebuje jméno, slávu ani důvod, může se zjemnit do prostoru, z něhož povstala. Za tancem už čeká ticho a pokoj dostatečně široký i pro chvíli, kdy se zrovna netančí.